Hlučín - Darkovičky (1.8.2010)

Drahé sestry a bratři!

Dnes bych se s vámi rád zamyslel nad tématem, které se nám ukazuje v tom prvním čtení. Je z knihy Kazatel a autor se tam zamýšlí nad důležitými otázkami života. Je vidět, že je to přemýšlivý člověk, a že mu není lhostejné to, proč člověk žije, odkud pochází a kam jde. Já bych se s vámi pokusil též pouvažovat nad podobnými otázkami a to co se týká nás věřících. Jsou to tedy otázky o Bohu, o touze po něm, o jeho odmítání a podobně. Je dobré se tím zabývat, protože nám to pomůže rozumět druhým, i nevěřícím, přistupovat k nim s pochopením a podobně.

Jak to tedy je, že člověk se stane věřícím. Mnozí byste asi řekli, že je to přece normální. Ale záleží na tom, jakýma očima e na to díváme. Asi bude dobré se zamyslet nejprve nad tím, co to vlastně znamená věřit. Mnozí vidíme jen ty praktické dopady toho, když věříme. Je to chození do kostela, konání různých náboženských praktik, tedy modlitba, páteční půst apod. Ale víra je ještě něco trochu jiného. Já jsem se nad tím často a hodně též zamýšlel, jak to vlastně lidem přiblížit, a uvědomil jsem si, že věřit znamená žít ve vztahu. Je to vztah mezi mnou a Bohem a hlavně se jedná o vztah důvěry a pak třeba i lásky. Já se tedy snažím a učím Bohu důvěřovat. V Katechismu nám říkají, že:

Víra je odpověď člověka Bohu, který se mu zjevuje a sdílí a zároveň jej hojně ozařuje světlem při hledání posledního smyslu života.

Vidíte, že říci, co to vlastně víra je, není vůbec jednoduché a myslím si, že to tak úplně obecně říci nelze.

O člověku se též dá v tomto smyslu říci, že je to tvor náboženský. A to proto, že existujeme proto, že nás Bůh stvořil a z lásky udržuje naši existenci a že jsme stvořeni pro Boha. Touha po něm je nám pak vložena do srdce. Možná to lépe pochopíme tehdy, když si za slovo Bůh dosadíme pojem Láska. To není nic špatného, protože i v Písmu svatém máme, říká to sv. Jan, že Bůh je Láska.  Tady už asi každý cítí, že to tak je. Máme v srdci touhu po lásce a cítíme v sobě naplnění, když ji člověk má a prožívá. Ale pozor. Existuje tu jedno nebezpečí, že si můžeme splést lásku se zamilovaností. Můžeme říci, že zamilovanost nás k lásce může přivést, ale není to totéž. Lidé a bytosti naplněni láskou žijí podle vzoru Trojice, protože jsou schopni se dávat a nic za to nečekají. A nejen někomu, ale nejsou omezeni tomu ano a tomu ne.

V člověku je taky krom touhy po lásce, po Bohu též veliká schopnost toho Boha nějak hledat. Toto hledání se projevovalo a projevuje v lidských dějinách různě. Ale je faktem, že toto hledání něčeho co nás přesahuje a co nás naplňuje, se nikdy nepodařilo vymýtit. I když tu byly různé ideologie založené pouze na materiálnu, neměly veliký úspěch a lidé pořád hledají něco „nad sebou" a také to nacházejí. Nám křesťanům k tomu hledání pomohlo velmi zjevení o Bohu, které máme v Písmu svatém SZ i NZ, jež pak vyvrcholilo v Ježíši Kristu.

No a nakonec též pár slov ještě k tomu, že se stává, že lidé Boha odmítají. To může mít několik příčin. KKC mi zase v tomto pomohl, protože ty příčiny uvádí:

Takové postoje mohou pocházet z nejrůznějších příčin: ze vzpoury proti přítomnosti zla ve světě, z náboženské neznalosti nebo lhostejnosti, ze starostí o svět a bohatství, ze špatného příkladu věřících, z myšlenkových proudů nepřátelských vůči náboženství a konečně ze sklonu člověka hříšníka skrývat se ze strachu před Bohem a utíkat před jeho voláním.

A je pravdou, že k tomu někdy přispíváme i my věřící a to kněze nevyjímaje. Pokusme se o to, aby k tomu naší vinou nedocházelo a abychom spíš všichni byli nástrojem Boží lásky k těm, ke kterým nás Bůh posílá. A to nejen nás kněze, ale i vás, kteří mě tu nyní posloucháte.