Hlučín - Kostel Sv. Jana Křtitele - 25.7.2010

Drahé sestry a bratři!

Dnes bych se s vámi rád zamyslel nad tématem, které vyplývá z dnešních mešních textů. Asi tušíte, že se budeme bavit o modlitbě. Samozřejmě, že se všichni nějak snažíme modlit, ale je dobré si i něco říci o tom, co to modlitba je, jak se vlastně modlit apod. Něco k tomu určitě říkají i světci.

Takže co to je modlitba. Určitě byste věděli odpovědět. Kdysi v náboženství nás učili, že je to POVZNESENÍ MYSLI K BOHU. Zatím jsem lepší popis toho co je to modlitba nenašel. Modlitba totiž nejsou jen ta slova, která vyslovujeme, když se chceme modlit, ale to je i to, co při tom děláme, nebo když třeba mladá maminka chová své děťát-ko a v jeho očích vidí Boha lásku přítomného. Modlitba je i práce, kterou děláme, a chceme ji darovat Bohu anebo to může být i utrpení či bolest, kterou Bohu nabídneme jako dar z lásky. To je zhruba v rámci možností odpověď na otázku, co to je modlitba. Snad jste tomu porozuměli.

Teď asi pár slov o různých typech modlitby. Když jsem se vče-ra večer díval do Katechismu, tak se tam zdůrazňují takové tři hlavní typy modlitby. ÚSTNÍ, ROZJÍMAVÁ A VNITŘNÍ. Všechny ale mají spo-lečný základ a to USEBRANOST SRDCE. Co si pod tím představit? Asi to, že všechna naše vnitřní hnutí (myšlenky, cit, představy) mají být nasměrovány na Pána. Není to jednoduché, ale je třeba se o to snažit. Vyžaduje to někdy i veliké úsilí.

A teď též pár slov o jednotlivých typech. ÚSTNÍ je asi nejzná-mější. Většinou ji všichni praktikujeme. Je to jednak naučená modlitba, která nám pomáhá, když nemáme na to se modlit vlastními slovy. A ta vlastními slovy je vlastně ta druhá. ROZJÍMAVÁ je to, když pře-mýšlím nad něčím zase ve vztahu k Pánu. Mohu si vzít k rozjímání nějaký text, který si čtu a který mi má pomoci se zamýšlet nad Božími skutečnostmi. Může to být Písmo, spis nějakého světce či církevního otce, anebo něco jiného, co odpovídá zaměření, kterým je úsilí o spo-jení s Bohem. Katechismus pak hodně mluví o té VNITŘNÍ MODLITBĚ, kterou je možné praktikovat i když nemáme moc času. Při popisu co to ta vnitřní modlitba je, mimo jiná slova též cituje sv. Terezii:

„Vnitřní modlitba, podle mého názoru, není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, v němž člověk důvěrně hovoří s tím, o němž ví, že je jím milován.“

Vnitřní modlitba hledá „lásku mého srdce“ (Pís 1,7). Je to Ježíš a v něm Otec. On je hledán, protože touha je vždy začátkem lásky, a je hledán v čisté víře, v té víře, která nám dává zrodit se z něho a žít v něm. I ve vnitřní modlitbě může člověk rozjímat, ale pohled je obrácen k Pánu.

Volba doby a trvání vnitřní modlitby závisí na rozhodné vůli odhalující tajemství srdce. Člověk se nemodlí jen proto, že má čas: udělá si čas, aby tu byl pro Pána. Činí to s pevným rozhodnutím nevzít mu ho zase zpět, ať se dostaví jakékoli zkoušky nebo vyprahlost. Nedá se vždy rozjímat; vždy je však možné se vejít a vstoupit do vnitřní modlitby, nezávisle na zdravotním stavu, na pracovních podmínkách nebo pocitech. Srdce je místem hledání a setkání, v chudobě a ve víře.

Je to až skoro poezie, která lahodí lidskému uchu i srdci.

Na závěr bych chtěl ještě říci pár slov o tom, jak se mě povedlo objevit modlitbu. Ale chci říci, že si stále uvědomuji, že modlitba je cesta, která se před námi stále otevírá a odkrývá nové horizonty. Taky jsem zjistil, že je potřeba se někdy do přebývání s Pánem, lidově řečeno, dokopat. Modlitba tedy vyžaduje odvahu i určitý asketismus a pevnou vůli. Ale na druhé straně musím říci, že když k Pánu uděláme jeden krok, on k nám udělá další dva. Někdy člověk při modlitbě může cítit vyprahlost a prázdnotu. Ale někdy nás Pán odmění chvilkou, kdy ani nevnímáte čas a jen žasnete nad velikostí Boha a jeho láskou k člověku. Také je potřeba říci, že při modlitbě je normální „jít kousek pouští“. Nenechte se tím odradit. A pak jsem ještě jednou došel na to, že se nemodlíme pro dobrý pocit, který nám Pán někdy dá a někdy ne. Ale pro Pána a pro to, abychom se s ním setkali. Rozhodně vás všechny zvu na cestu modlitby. Stojí to za to.